Aktuality z Centra Radmila pro ženu a dítě

V březnovém vydání časopisu INZLÍN se mnou vyšel rozhovor. Originál najde na stránkách časopisu INZLÍN. Přepis rozhovoru níže ...

 

Svou profesi beru jako poslání a cítím k ní nesmírnou hrdost

text: Jana Bílková foto: archiv Radmily Dorazilové

Pro jakýkoliv počátek jsou důležité základní stavební kameny, pro člověka je to jeho vstup do života. Jak stále více studií dokazuje, způsob i okolnosti narození a období bezprostředně po něm, může ovlivnit mnohé v životě člověka. Většina žen proto vyhledává informace a přípravu v podobě předporodních kurzů, jež nabízí porodní asistentky. Jedna z těchto porodních asistentek ale vyčnívá - pověstí, přístupem i obrovskými zkušenostmi a přehledem. Radmila Dorazilová má svou vlastní praxi přes dvacet let a ještě před tím se zabývala péčí o ženy v soukromých i státních zařízeních, v ordinacích, na Gynekologicko-porodnickém oddělení Zlínské nemocnice. Má za sebou zahraniční stáže, řadu kurzů, publikuje a rozšiřuje si své akademické vzdělání a zároveň se podílí na vzdělávání budoucích porodních asistentek. I díky tomu má velmi přímé postoje a názory. O zlepšení porodnické péče usiluje z profesního hlediska při jednáních na Ministerstvu zdravotnictví, zdravotních pojišťovnách i krajských úřadech.

Co všechno je náplní praxe soukromé porodní asistentky ve Vašem případě? Studujete, přednášíte, máte vlastní centrum, vedete předporodní kurzy a baby masáže, doprovázíte při porodu,... těch věcí asi bude poměrně dost..

Ještě do nedávna jsem mimo to všechno měla stěžejní činnost především v péči o maminky s novorozenci v šestinedělí, to se ale díky nedávným změnám podmí- nek výrazně změnilo. O to víc se teď zabývám poradenstvím pro těhotné a šestinedělky, doprovodem žen k porodu a výuce i výcviku budoucích porodních asistentek. Vyučuju studentky na univerzitě v Olomouci a ve Zlíně, přednášela jsem i v Pardubicích, Brně nebo Plzni. Ke mě do centra chodí studentky na klinická praktická cvičení.

A všechno to budou porodní asistentky?

Ano. V Olomouci vyučuju komunitní péči a využití metod jako je aromaterapie, homeopatie,.. v porodnictví. Jako viceprezidentka České konfederace porodních asistentek jsem v ministerské pracovní skupině. Momentálně se zabýváme vzděláváním porodních asistentek

Řada věcí kolem početí, porodu, šestinedělí i rané péče o děti je teď velmi diskutovaná. Není to tak dávno, co noviny plnily titulky, že matky ve Zlíně přijdou o poporodní péči asistentek. Jaký je vývoj situace?

Zlínské matky přišly o poporodní péči své porodní asistentky. Před nějakými osmnácti lety se ve Zlíně podařilo něco, co bylo v ČR tehdy naprosto raritní: každá žena, která porodila ve zdejší nemocnici obdržela informace a měla možnost si na poporodní péči vybrat svoji porodní asistentku. K poskytnutí této péče potřebuje žena od gynekologa poukaz na ošetření. Asi před třemi lety to i ve Zlíně zneužili někteří lékaři, kteří při tažení proti samostatně pracujícím porodním asistentkám nad- řadili vlastní zájmy nad prospěch svých klientek, navíc bohužel existuje velká část gynekologů, kteří dodnes tuto problematiku nepochopili. To, že žena musí během těhotenství absolvovat patnáct návštěv u gynekologa, v závěru těhotenství jednou až dvakrát týdně kontrolu v rizikové poradně, porodí, je tři dny v nemocnici a pak ji má někdo vidět až šest týdnů po porodu, je nepochopitelné a odborně nezdůvodnitelné. Přitom paradoxně je už od roku 2011 v zákoně o zdravotních službách stanovena povinnost lékaře seznámit pacienta s jeho právy a informovat ho o dalších zdravotních službách, které mohou zlepšit jeho zdravotní stav a zajistit komplexnost a návaznost poskytovaných zdravotních služeb. Proto spousta žen spoléhala na domácí péči porodních asistentek. I v koncepci Ministerstva zdravotnictví je, že největší penzum pomoci by mělo být ženě poskytnuto co nejblíže a v co nejméně omezujících tzn. v domácích podmínkách. Přesto je to teď jinak. Z organizačního hlediska to pro tu ženu znamená: porodí, pustí ji z porodnice, má doma možná už jedno dítě, přiveze si druhé, do toho třeba komplikace s kojením, ... je přinucena jet v této fázi k lékaři, který ani mnohdy nezaměstnává porodní asistentku, takže nemá zkušenosti s problematikou kojení, ani to není v jeho kompetenci a taky pro takovou péči nejsou v ordinaci podmínky. Takže ty ženy jsou bezprizorní a musí hledat rady u příbuzných a známých, tedy u laiků, na internetu, v literatuře, nebo placeně u různých laktačních poradkyň.

A v tomto se za ty tři roky, co došlo ve Zlíně ke změně, skutečně vůbec nic nezměnilo?

Nezměnilo. Je to o lidském faktoru. Jsou lékaři, kteří vědí o co se jedná a jsou ochotni maminkám vystavit poukaz na ošetření porodní asistentkou. Ale tam, kde to lékaři neumožní a dělají obstrukce, si to ty ženy buď platí samy, i když ze zdravotního pojištění na to mají nárok a lékař má povinnost zajistit pacientce komplexní poporodní péči, nebo zůstávají bez potřebné péče.

Takže je to vlastně dost rozporuplné.

Ano. Naše zákony umožňují jiným zdravotníkům nežli jsou lékaři poskytovat péči, hrazenou ze zdravotního pojištění, jen na základě doporučení-indikace lékaře. Takže prapodstata toho všeho je nesoulad v českých zákonech a diskriminace zdravotnických pracovníků „nelékařských“ profesí.

Jak jste se stala porodní asistentkou, co Vás k tomu vedlo?

Původně jsem chtěla pracovat jako lékárenská laborantka. Nicméně nejlepší kamarádka mé maminky byla porodní asistentka. Když ta žena přicházela do našeho domu, byla úplně jiná než všechny ostatní ženy, které jsem znala. A zanechala ve mně hlubokou vzpomínku, vidím ji před sebou jak chodila pečlivě upravená a ustrojená, mluvila jinak než jiné ženy v mojí rodné vesnici, dělala všechno jinak. Říkala jsem si, že to co dělá, musí být výborná a povznášející věc.

Takže tím spouštěčem byla ikona..

Ano, ona ve mně zanechala harmonický pohled na ženu.

Nicméně nikdy žena není tak rozhozená jako v šestinedělí. Práce s ní musí být velice náročná z hlediska psychologického. Mnoho emocí, hormony, různé povahy, ženy různého věku, ...

To je pravda, souhlasím, ale ta profese mě naučila něčemu úplně jinému než byla moje přirozenost. Vždycky jsem chtěla všechno udě- lat velmi rychle, ale hlavně poté, co jsem se stala soukromou porodní asistentkou a předmětem mých zájmů byla šestinedělka, jsem se naučila fungovat jinak, rozmýšlet, předvídat, zklidnit se. A ke zklidnění se a jinému pohledu na svět výrazně přispěl i můj manžel, typická váha, člověk klidný a vyrovnaný.

Můj velký obdiv mají lidé, kteří v rámci své profese mají potřebu dalšího sebevzdělávání. To je i Váš případ. Velice mě zaujaly Vaše zkušenosti ze zahraničních stáží. Kde všude jste nahlédla pod pokličku porodnictví a péče o ženu, co jste si z těchto cest odnesla?

Stáže považuji za důležité ve smyslu následné nabídky možností péče pro české ženy. Koncem devadesátých let jsem se zapojila do profesního dění kolem porodních asistentek a jsem ve vedení profesní organizace porodních asistentek. Tato doba byla přelomová v tom, že jsme mohly vycestovat do Holandska – autobus českých porodních asistentek. Byly jsme ubytovány po dvojicích v rodinách tamních asistentek. Kolegyně tam pracují naprosto odlišně. Mají vlastní ordinace, vedou ženy od těhotenství až do jednoho roku dítěte. Byla jsem ve Zwolle, u asistentky, která měla svou vlastní praxi už dvacet dva let. Musím říct, že to bylo velmi poučné a interesantní, setkala jsem se tam s velkou provázaností této ženy s životem těch, kterým se věnovala. Její manžel byl univerzitní lékař, profesor, ale když jsme šli s tímto párem po městě, tak jeho si nikdo ani nevšiml, kdežto ji všichni rodiče, i muži, znali, zdravili, mávali na ni, měli ji v obrovské úctě. To na mě zanechalo velký dojem. Po Holandsku jsme byli na stáži v Anglii, Dánsku, Švédsku a Norsku a následně ještě v Rakousku a Německu.

Takže všechny země, o kterých se dá mluvit jako o špičkách v porodnictví a péči o ženu?

Ano, patří ke špičkám na světě. Hlavně Holandsko a Švédsko. I vzdělávací projekt pro porodní asistentky v těchto zemích je na světové výši.

Dá se říct, ve srovnání s tím o čem jsme mluvily před chvilkou, jak je na tom české porodnictví dnes? Jak je na tom porodnictví ve Zlíně?

Už byla řeč o péči o těhotné a o poporodní péči. Co se týká vlastního porodu mám osobní zkušenost s péčí v porodnicích ve Zlíně a v Uherském Hradišti. Obě bych chtěla vypíchnout jako kvalitní pracoviště. Uherského Hradiště si vážím především za přístup k rodičkám a za celkové vyznění: klid a pohoda v menší porodnici. Zlín oceňuji za to, že i jako krajské perinatologické centrum s velkým počtem porodů se snaží o individuální porodní péči a zlepšování služeb, umožňuje také využití aromaterapie, homeopatie apod. Jsem pyšná a hlásím se k tomu, že ve Zlínské porodnici jsem začínala. Máme co zlepšovat, tím myslím celorepublikově, především v komunikaci a respektování představ a potřeb českých žen, jejich dětí a rodin. Bylo by také určitě dobré obnovit kontakt terénní a ústavní péče a to nejen ve Zlíně. Ale všeobecně se dá říct, že moravské porodnictví a české je diametrálně odlišné. Možnosti jsou na Moravě mnohem lepší jak pro ženy, tak pro porodní asistentky.

Současnost je jiná v tom, že těhotenství provází řada lékařských vyšetření, testů, ultrazvuků,.. Otupuje se tím intuice ženy a vnímání svého vlastního těla a jeho potřeb?

Myslím si to. V posledních letech vtrhla do porodnictví technika. Ženy jsou zbavovány svého instinktu, mateřského pudu, čímž se odlišují od mužského bytí. Pokud je žena zbavena instinktu, tak je řízena někým jiným. Jsou to tak samozřejmé pocity, ke kterým není potřeba medicíny. Vytrácí se přirozenost v konání těch žen, jsou strašeny a je jim předkládáno, že něco nezvládnou a neustojí: „pojďme to radši udělat takto… pojďme udělat císařský řez“ a podobně. A ženy, aby porod zvládly podle svých představ, musí být opravdu velké a silné osobnosti.

Časté používání ultrazvuku není v zemích, kde jste byla na stáži, běžné?

Ne. Když si vezmeme zpětně jen rentgen. Když se s ním přišlo, všichni byli nadšení, jak jde díky němu všechno vidět. Až poté se zjistilo, že rentgenové paprsky mají neblahé účinky na lidské tělo. A stejně tak dnes ještě nevíme jaké účinky má ultrazvuková sonda na dítě. Různé studie ve světě už probíhají, zatím ale bez zásadního závěru. Když jsme byli v Anglii na stáži, tak tam proti ultrazvukům demonstrovala liga žen. Nemyslím si, že bychom měli demonstrovat, ale rozhodně se zamyslet nad jejich množstvím a délce přiložení sondy na břicho maminky.

Když půjdeme tam, kde to porodem začíná, čili k rodičovství a výchově, tak díky internetu má dnešní vychovávající generace kvantum informací co dělat a co nedělat. Někteří rodiče dokonce vyznávají trend nevychovávat, dítě se svými zážitky a prožitky vychovává samo. Co si o tom myslíte?

Já jsem tradicionalista a věřím tomu, že rodiče jsou od toho, aby své děti vychovávali. Vím, že na internetu běží i nějaká relace Nevýchova. Ale nemyslím si, že ten americký trend nechat dětem absolutní volnost je dobrý. Pořád se vracím k tomu, že rodiče musí dát mantinely, historicky se to ověřilo. Nejlepší pro výchovu dětí je soužití rodičů, aby rodiče dávali svým vlastním životem a konáním příklad dětem.

Rodiče navíc mají obrovské možnosti co s dítkem dělat, od baby masáží, přes cvičení, až po plavání kojenců a batolat. Není toho na děti příliš?

Jistě se přikláním k tomu, aby maminky využívaly nabídky, které mohou děťátku pomoci zlepšovat psychomotorický vývoj, péči o tělo, tělesnou kulturu, komunikaci a socializaci. Ale všechno by mělo být velmi individuální. Ne všechny děti jsou stvořeny proto, aby chodily plavat, cvičit ve stejnou dobu a fázi svého vývoje. Je potřeba využí- vat kurzů, které vedou odborníci, fyzioterapeuti, nebo porodní asistentky s dalším vzděláním. Těch nabídek je obrovské množství a rodiče se v nich těžko orientují, ale dívat se na to, kdo kurz vede, považuji za podstatné. Jako profesní organizace bychom se rády dohodly se zdravotními pojišťovnami na stanovení jasných kriterií, jejichž splnění ze strany poskytovatele kurzů a cvičení by bylo podmínkou pro vyplácení příspěvků pojišťoven těhotným ženám a rodičům dětí.

Máte letitou praxi. Stalo se třeba, že jste mezi svými studentkami měla dívku, kterou jste pomohla přivést na svět?

To ne. Ale byla jsem u porodu děťátka, jehož rodiče, maminku i tatínka, jsem také pomáhala přivést na svět.